Časomerný prozodický systém je založený na striedaní dlhých a krátkych slabík, obyčajne bez rýmov. Základnou časovou jednotkou je móra, zodpovedá jednej krátkej slabike, dlhá slabika sa vyslovuje v trvaní dvoch mór. Slabiky sa vo veršoch spájajú do stôp – poznáme štyri základné stopy: daktyl, trochej, jamb, spondej.

V časomernom verši je

– daktyl kombináciou jednej dlhej a dvoch krátkych slabík ( – U U);

– trochej kombináciou jednej dlhej a jednej krátkej slabiky (- U);

– jamb kombináciou jednej krátkej a jednej dlhej slabiky (U -);

– spondej kombináciou dvoch dlhých slabík (- – ).

Za prirodzene dlhú slabiku sa pokladá slabika s dlhou samohláskou či dvojhláskou.

Najznámejšími časomernými veršami sú hexameter (šesťstopový daktylo-spondejský verš) a pentameter (päťstopový daktylský verš). Striedaním pentametra a hexametra vzniká elegické distichon. Takúto formu verša využil napr. Ján Kollár v Předzpěve k Slávy dcere.

Časomerný veršový systém sa uplatnil v antickej poézii aj v klasicizme, ktorý videl svoj vzor v antike.

V slovenskej poézii využili časomieru Ján Hollý (napr. v básnickej zbierke Selanky alebo v epose Svatopluk) a Ján Kollár v Předzpěve k Slávy dcere. Tento veršový systém sa v slovenčine uplatnil len málo, lebo „neladí“ s prirodzenými zvukovými vlastnosťami slovenského jazyka (napr. rytmické krátenie).

Zjednodušene povedané:

Básne v časomernom verši z dejín našej literatúry rozoznáme jednoducho:

– keďže vznikli v klasicizme, sú písané starším jazykom (bernolákovčinou alebo biblickou češtinou),

– slová vo veršoch môžu mať „neprirodzene“ veľa dĺžňov – a nedodržiava sa zákon o rytmickom krátení.

Príklad:

Předzpěv

Ai, zde leží zem ta, před okem mým selzy ronícím,

někdy kolébka, nyní národu mého rakev.

Stoj noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,

k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled.

Neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,

jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.

Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou

v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.

Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,

zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.

O, věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,

o, krajino, všeliké slávy i hanby obraz!

Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,

od Dunaje k heltným Baltu celého pěnám:

krásnohlasý zmužilých Slavianů kde se někdy ozýval,

ai, oněmělť už, byv k ourazu zášti, jazyk.

A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?

kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?

Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy

(…)